Adamova hora, Srí Lanka

Každý rok se v období od prosince do května na vrchol hory vydávají zástupy poutníků. Společně s nimi na horu míří i davy turistů, a to zejména v noci, aby stihli vrcholu dosáhnout dříve než noční oblohu protnou první paprsky východu slunce. My jsme na Srí Lanku přijeli mimo hlavní sezonu v období dešťů, což s sebou paradoxně přináší určitá pozitiva. Žádné davy turistů, nabídka ubytování je vskutku široká a ceny se dají poměrně snadno usmlouvat. Na druhou stranu ale každý den prší (obvykle odpoledne) a pořádají na nás hony pijavice.

Aby toho nebylo málo, cestopisy a průvodce nás varují, že se v tuto dobu nemáme ani pokoušet na Adamovou horu vylézt. Není zde v provozu osvětlení, které jinak v hlavní sezoně poutníkům ukazuje cestu. Stejně tak nejsou otevřené stánky, jež slouží jako poslední záchrana v případě potřeby občerstvení nebo odpočinku. Při výstupu pak prý člověk někdy vůbec nikoho nepotká. Nehledě na to, že z východu slunce také nemusí nic být, protože stále prší a hora je zahalena v mracích. V neposlední řadě se tu údajně vyskytují nebezpečná divoká zvířata, která jsou v hlavní sezoně odpuzována davy lidí. No ale tak když už jsme tady...

Před námi je přibližně 5500 schodů lemovaných džunglí na trase dlouhé 7 km. Ve 2:00 vstáváme a o chvilku později již vyrážíme do hluboké tmy. Pod nohy si svítíme čelovkami. Na nebi září miliony hvězd, což je dobré znamení - nemuseli bychom zmoknout. Teplota je také poměrně příznivá. Z počátku jsou schody pozvolné, v různých nepravidelných rozestupech. Přibližně 2 km před cílem začíná ostré stoupání, které je stále prudší a prudší. Oproti našemu očekávání a varování z průvodců rozhodně nejsme jediní, kdo se rozhodl výstup podniknout. Míjíme další skupinky více či méně funících dobrodruhů.

Škrábeme se nahoru schod po schodu. I nám dávají trochu zabrat. Co schod, to originál. Každý je jinak dlouhý, vysoký a nakloněný. Když už si myslíme, že vrchol snad nikdy nepřijde, jsme tu. Právě včas na východ slunce. Obloha začíná přecházet z černé přes modrou do oranžové, červené a žluté, jak si slunce razí svou cestu ze tmy. V dáli se válí mraky, které svým tvarem připomínají vlny v moři. Kolem nás je dalších asi 50 lidí. Ti se také nenechali od svého záměru odradit. Bohužel jednu nevýhodu vedlejší sezona má. Chrám na vrcholu je zavřený a tudíž nemáme šanci spatřit ten uctívaný otisk šlépěje, ať už je kohokoliv. Jenže to nás evropské neznabohy zas tak netrápí.

Krátce po svítání je nám namísto toho odměnou možnost spatřit magický stín ve tvaru téměř dokonalého trojúhelníku, který hora vrhá na okolní krajinu za sebou. Čím výše ale stoupá slunce, tím více stín ubíhá zpět k vrcholu, až zcela zmizí. Paprsky již nabraly na síle a značně se oteplilo. To znamená, že je nejvyšší čas na zahájení sestupu. Nyní, když se za denního světla otočíme, vidíme, co vše bylo před námi, ale tajemně schováno ve tmě. Vrchol strmé Adamovy hory majestátně vyčnívá v okolní krajině. My jeho majestátnost pociťujeme hlavně v nohách. Teď se těšíme na odpočinek a hlavně na snídani.

Novější příspěvek Starší příspěvek