Amritsar, Indie

14.2.2019 Indie

Amritsar není zrovna tradičním bodem cestovatelských itinerářů. Indie zde ale ukazuje zase svou úplně jinou tvář. Jenže kolik tváří taková Indie vůbec může mít? Ta tvář, kterou vidíme v Amritsaru, je výrazně ovlivněná vysokou koncentrací sikhů. Jejich charakteristickým rysem, díky němuž jsou mezi jinými zcela nepřehlédnutelní, je turban ukrývající nikdy nestříhané vlasy. Pokud chceme navštívit Zlatý chrám, i my musíme své vlasy zakrýt. Nemusí to být zrovna turbanem, postačuje šátek. Před branou komplexu povinně zouváme tenisky a odevzdáváme je do bezplatné úschovny. Odtud už pokračujeme bosky. Povolené nejsou ani ponožky. Před samotným vstupem na nejposvátnější poutní místo sikhů musíme ještě projít mělkým bazénem s vodou a symbolicky si umýt nohy. Nad dodržováním těchto pravidel bdí vousatí strážci chrámového komplexu. Vstupujeme do jiného světa. Za námi mizí prach a špína indických ulic a před námi se otevírá prostor zcela odlišný od svého vnějšího prostředí. Obklopeni zdmi z bělostného mramoru zíráme na uměle vybudované jezero, uprostřed kterého stojí svatostánek sikhského náboženství - Zlatý chrám. Ze ⅔ je pokryt plátky pravého zlata. Všude kolem nás se z amplionů nesou tlumené tóny meditační hudby. Kráčíme po mramorové dlažbě, která s ohledem na právě probíhající zimu nepříjemně studí do nohou. Sikhy kolem nás zima nechává chladnými. Koupou se v ledově studené posvátné vodě jezera kolem Zlatého paláce. Husí kůži na nich vidíme na několik metrů. Je to ale neodradí ani od koupání malých, sotva chodících dětí. K našemu úžasu ty ani nehnou brvou.

Zlatý chrám v Amritsaru

Součástí komplexu Zlatého paláce je i továrna na obrovské množství jídla, snad největší kuchyně na světě. Jednou z hlavních myšlenek sikhismu je rovnost. Kdokoliv sem tedy může přijít a dostane zadarmo najíst. Bez ohledu na víru, národnost či pohlaví. Denně sem zavítá až 100 000 hladových krků. Proč to také nezkusit? Fasujeme každý po jedné sadě talíř, lžíce a miska a vstupujeme do haly, na jejíž podlaze jsou rozložené pásy koberce. Na ně v řadách jeden vedle druhého usedají strávníci. Roznašeči jídla každému naservírují z velkých kýblů čočkový dhal a jakousi nasládlou bílou kaši, další přinášejí typické indické placky čapátí. Do misky dostaneme vodu z pojízdné cisterničky, jež k nám právě míří. Jídlo je vegetariánské, velmi jednoduché, ale chutné. Na oplátku za poskytnutou stravu může každý dle svých možností pomoci v kuchyni. Třeba krájením cibule, roznosem jídla nebo mytím nádobí.

Wagah-Attari je na stovky kilometrů dlouhé hranici mezi Indií a Pákistánem jediným místem, kde lze legálně překročit hranici. Na této horké půdě, mezi zeměmi s trvale velmi napjatými vztahy, probíhá každý den obřad snímání vlajek a uzavírání hranice. Obřad, který dokazuje, že obě země jsou ještě šílenější, než by kdo čekal. Z Amritsaru je to necelých 30 km a jezdí sem pravidelná autobusová linka v nepravidelné časy. Tak se na tu přehlídku také jedeme podívat. A že je na co se dívat. Po obou stranách hranice jsou tribuny narvané k prasknutí. Z reproduktorů se na nás valí hlasitý indický pop, lidé vstávají a tančí. Na muslimské pákistánské straně hranice si o této disco vsuvce mohou leda tak nechat zdát. Brzy již přichází to hlavní. Slunce zapadá a Indové na straně jedné a Pákistánci na straně druhé demonstrují svoji sílu vojenskou přehlídkou tak bizarní, že je to až hezké. Davy šílí, fanynky jásají. Diváci se snadno nechávají unést. Hlasitě skandují, zuřivě máchají rukama a tleskají. Vzduchem se nesou výkřiky „Ať žije Indie“. Z opačné strany hranice k nám doléhá jednoduchá odpověď - „Ať žije Pákistán“. Vlastní ceremonie působí poněkud komicky. Vojáci obou států postupně napochodují k otevřené bráně. Vykopávají při tom nohama nepřirozeně vysoko nad hlavu. Se svým protějškem z Pákistánu si vždy vymění zlověstné a nenávistné pohledy, doprovázené ráznými siláckými gesty. Na závěr branou projdou velitelé stráží a krátce si potřesou rukou. Vlajky na stožárech klesají a brána mezi Indií a Pákistánem se pro dnešek zavírá. Tahle bitva pro nás nemá vítězů ani poražených. I když tak nějak z povinnosti kopeme za tým Indie. Za prvé jsme stále na jejich území a za druhé jsme tak nějak nechtěně přišli k indickým vlajkám namalovaným na naše tváře. Moc na výběr komu fandit nemáme.

Předvánoční šílenství v ulicích Západ slunce nad hranicí mezi Indií a Pákistánem

Novější příspěvek Starší příspěvek