Amritsar, Indie

Amritsar není zrovna tradičním bodem cestovatelských itinerářů. Indie zde ale ukazuje zase svou úplně jinou tvář. Jenže kolik tváří taková Indie vůbec může mít? Ta tvář, kterou vidíme v Amritsaru, je výrazně ovlivněná vysokou koncentrací sikhů. Jejich charakteristickým rysem, díky němuž jsou mezi jinými zcela nepřehlédnutelní, je turban ukrývající nikdy nestříhané vlasy. Pokud chceme navštívit Zlatý chrám, i my musíme své vlasy zakrýt. Nemusí to být zrovna turbanem, postačuje šátek. Před branou komplexu povinně zouváme tenisky a odevzdáváme je do bezplatné úschovny. Odtud už pokračujeme bosky. Povolené nejsou ani ponožky. Před samotným vstupem na nejposvátnější poutní místo sikhů musíme ještě projít mělkým bazénem s vodou a symbolicky si umýt nohy. Nad dodržováním těchto pravidel bdí vousatí strážci chrámového komplexu. Vstupujeme do jiného světa. Za námi mizí prach a špína indických ulic a před námi se otevírá prostor zcela odlišný od svého vnějšího prostředí. Obklopeni zdmi z bělostného mramoru zíráme na uměle vybudované jezero, uprostřed kterého stojí svatostánek sikhského náboženství - Zlatý chrám. Ze ⅔ je pokryt plátky pravého zlata. Všude kolem nás se z amplionů nesou tlumené tóny meditační hudby. Kráčíme po mramorové dlažbě, která s ohledem na právě probíhající zimu nepříjemně studí do nohou. Sikhy kolem nás zima nechává chladnými. Koupou se v ledově studené posvátné vodě jezera kolem Zlatého paláce. Husí kůži na nich vidíme na několik metrů. Je to ale neodradí ani od koupání malých, sotva chodících dětí. K našemu úžasu ty ani nehnou brvou.

Součástí komplexu Zlatého paláce je i továrna na obrovské množství jídla, snad největší kuchyně na světě. Jednou z hlavních myšlenek sikhismu je rovnost. Kdokoliv sem tedy může přijít a dostane zadarmo najíst. Bez ohledu na víru, národnost či pohlaví. Denně sem zavítá až 100 000 hladových krků. Proč to také nezkusit? Fasujeme každý po jedné sadě talíř, lžíce a miska a vstupujeme do haly, na jejíž podlaze jsou rozložené pásy koberce. Na ně v řadách jeden vedle druhého usedají strávníci. Roznašeči jídla každému naservírují z velkých kýblů čočkový dhal a jakousi nasládlou bílou kaši, další přinášejí typické indické placky čapátí. Do misky dostaneme vodu z pojízdné cisterničky, jež k nám právě míří. Jídlo je vegetariánské, velmi jednoduché, ale chutné. Na oplátku za poskytnutou stravu může každý dle svých možností pomoci v kuchyni. Třeba krájením cibule, roznosem jídla nebo mytím nádobí.

Wagah-Attari je na stovky kilometrů dlouhé hranici mezi Indií a Pákistánem jediným místem, kde lze legálně překročit hranici. Na této horké půdě, mezi zeměmi s trvale velmi napjatými vztahy, probíhá každý den obřad snímání vlajek a uzavírání hranice. Obřad, který dokazuje, že obě země jsou ještě šílenější, než by kdo čekal. Z Amritsaru je to necelých 30 km a jezdí sem pravidelná autobusová linka v nepravidelné časy. Tak se na tu přehlídku také jedeme podívat. A že je na co se dívat. Po obou stranách hranice jsou tribuny narvané k prasknutí. Z reproduktorů se na nás valí hlasitý indický pop, lidé vstávají a tančí. Na muslimské pákistánské straně hranice si o této disco vsuvce mohou leda tak nechat zdát. Brzy již přichází to hlavní. Slunce zapadá a Indové na straně jedné a Pákistánci na straně druhé demonstrují svoji sílu vojenskou přehlídkou tak bizarní, že je to až hezké. Davy šílí, fanynky jásají. Diváci se snadno nechávají unést. Hlasitě skandují, zuřivě máchají rukama a tleskají. Vzduchem se nesou výkřiky „Ať žije Indie“. Z opačné strany hranice k nám doléhá jednoduchá odpověď - „Ať žije Pákistán“. Vlastní ceremonie působí poněkud komicky. Vojáci obou států postupně napochodují k otevřené bráně. Vykopávají při tom nohama nepřirozeně vysoko nad hlavu. Se svým protějškem z Pákistánu si vždy vymění zlověstné a nenávistné pohledy, doprovázené ráznými siláckými gesty. Na závěr branou projdou velitelé stráží a krátce si potřesou rukou. Vlajky na stožárech klesají a brána mezi Indií a Pákistánem se pro dnešek zavírá. Tahle bitva pro nás nemá vítězů ani poražených. I když tak nějak z povinnosti kopeme za tým Indie. Za prvé jsme stále na jejich území a za druhé jsme tak nějak nechtěně přišli k indickým vlajkám namalovaným na naše tváře. Moc na výběr komu fandit nemáme.

Novější příspěvek Starší příspěvek