Sagada, Luzon, Filipíny

Z Banaue se přesouváme do nedaleké Sagady minivanem. Najít ubytování není tentokrát nic obtížného. Zdá se, že všechna ubytovací zařízení mají nastavené stejné ceny. A to bez ohledu na úroveň jednotlivých pokojů. Bereme tedy první, který má okno a není cítit zatuchlinou. Máme před sebou ještě celé odpoledne, tak se hned jdeme podívat na jednu z místních vyhlášených atrakcí - rakve zavěšené na skále. Nejprve se však musíme zaregistrovat v turistickém centru. Odtud již směřujeme k oblasti nazývané Echo Valley, v níž se pohřebiště nachází. Když se začínáme blížit ke vstupu, zastavuje nás pracovník turistického centra a tvrdí nám, že musíme mít průvodce. My se ho marně snažíme přesvědčit o opaku. Bohužel se ukazuje, že v loňském roce tuto povinnost skutečně zavedli a bez průvodce nás nepustí vlastně nikam. Oficiální zdůvodnění zní, že je to pro naši vlastní bezpečnost. Prý bychom se mohli ztratit nebo uklouznout a zranit se a tak dále. Nemáme tedy na výběr. Nechce se nám ale vracet zpátky do turistického centra, kde je možné si průvodce dojednat. Vyhlídneme si tedy první skupinu, která ke vstupu přichází, a se souhlasem všech jejích členů se k ní připojujeme. Nyní už směřujeme ke skále, na níž je zavěšeno 19 rakví. Průvodce nám vysvětluje, že tímto způsobem lidé pohřbívají své blízké, aby je přiblížili k nebesům. Zaujme nás, že dvě z rakví jsou podstatně menší než ostatní. Dozvídáme se, že se mýlíme, když si myslíme, že v malých rakvích jsou pohřbené děti. Ve skutečnosti jsou v obou typech rakví pohřbeni dospělí lidé. Do malých rakví ukládali své předky animisté v embryonální poloze. Později se s vlivem křesťanství přistoupilo k pohřbívání vleže. Do zavěšených rakví jsou zemřelí pohřbíváni i v současné době, nicméně již ne ve větším rozsahu. Naše prohlídka zde původně měla začít a také skončit. Jenže skupina pokračuje dále, tak jdeme s nimi. Součástí naší trasy je tak nakonec ještě průchod jeskyní k vodopádu. Odtud se pak rýžovými políčky, která nesahají ani po kotníky těm, jež se rozprostírají v okolí Batadu a Banaue, vracíme zpět k turistickému centru, kde dnešní trasa končí.

Následující den ráno míříme do turistického centra znovu. Vyzvedáváme si zde svého průvodce Clarka a jdeme směrem k jeskyni Lumiang. Odtud se později vydáme takzvanou spojovací cestou do jeskyně Sumaging. Tato trasa je považována za hlavní turistickou atrakci Sagady, tak jsme na ni zvědaví. U vstupu do jeskyně Lumiang jsou opět nashromážděny desítky rakví. Tentokrát však nejsou zavěšeny, ale jen tak prostě položeny na zemi. Některé jsou natolik rozpadlé, že je možné nahlédnout dovnitř a ověřit si tak, že se v nich skutečně nacházejí lidské ostatky. Průvodce Clark mezitím zapaluje lucernu, která nám bude svítit na cestu. My máme pro jistotu ještě čelovky. Trasa začíná celkem nenáročně, což se ale velmi brzy změní. Lezeme malými průvlaky nahoru a dolu. Místy musíme vylézt nebo slézt po hladkých stěnách, což by nebylo možné bez použití pomocných lan. Naše kroky jsou na kluzkém povrchu velmi nejisté. Pokud jde člověk bos, klouže to pak mnohem méně. Na několika místech se brodíme podzemní řekou, která nám sahá nad kolena. V jeskyni překvapivě není zima. Průvodce nás často upozorňuje na různé jeskynní útvary, které něco připomínají nebo mají připomínat. Obvykle je to nějaké zvíře, ale sem tam je to i něco značně vulgárního. Clark se tomu vždy patřičně zasměje. Po dvou hodinách jeskyňaření vylézáme na denní světlo z jeskyně Sumaging. Na konci prohlídky uznáváme, že tuhle trasu by nebylo možné absolvovat bez průvodce. Jednak byla technicky poměrně náročná a místy nám Clark dokonce posloužil jako živý žebřík. Navíc cesta není vždy úplně zřejmá, tudíž šance, že bychom se mohli ztratit, je poměrně vysoká. Rozhodně také chápeme, proč je tato trasa považována za top mezi turistickými místy v Sagadě.

V Sagadě také zjišťujeme, že Filipínci mají jaksi pokřivený vztah k ptactvu. Jednou z vyhlášených filipínských specialit je Balut - tedy uvařené vejce s nedovyvinutým plodem kachňátka. My se shodujeme na tom, že to není nic pro nás. Tohle je ale ještě poměrně nic proti dalšímu pokrmu - pinikpikan, jehož "kouzlo" spočívá v přípravě, kdy je živé kuřátko postupně umláceno jakousi tyčkou. Maso je prý pak mnohem křehčí. Ani do tohoto kousku se pouštět nehodláme. Raději zůstaneme u hrnců, které jsme si na Filipínách tak oblíbili. Najdeme je téměř všude, kam přijdeme. Nabídka je velmi pestrá. Stačí jen přijít, nadzvednout pokličku a vybrat si na co máme zrovna chuť.

Novější příspěvek Starší příspěvek