Agra, Indie

Hodiny na nádraží v Amritsaru ukazují čas 0:00. Právě začíná Štědrý den a my čekáme na vlak, jehož zpoždění se neustále prodlužuje. Mé sny o Vánocích strávených na Vánočních ostrovech dávno vzaly za své. Štědrý den u Tádž Mahalu ale také nezní zrovna špatně. Jenže Agra má do sváteční atmosféry neskutečně daleko. Abychom se alespoň trochu vánočně naladili, vypravíme se na trh pro banány a mandarinky a do obchodu pak pro nějaké ty čokolády. Doposud se nám v Indii vše zlé vyhýbalo. Jenže to se má právě teď změnit. Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se staneme oběťmi organizované bandy zlodějů. Cestou z trhu stačí vteřina nepozornosti, kdy jako již mnohokrát otáčím v davu hlavu a očima pátrám po Bafalovi. Ve stejnou chvíli cítím, jak mi někdo z ruky silou rve tašku. Než se stačím vzpamatovat, taška je nenávratně pryč a s ní i celý její obsah. Přede mnou na zemi sedí tlupa spokojených makaků pochutnávajících si na svém čerstvém úlovku, našem trsu banánů. Potvory chlupaté. Jsou drzé jak opice. Jdeme pro nové banány, které už střežíme jako národní poklad. K Vánocům také neodmyslitelně patří pohádky, tak jich před spaním pár zkoukneme.

Ačkoliv máme na Tádž Mahal výhled přímo z oken našeho hotelu, není nad to si jej prohlédnout pěkně zblízka. S ohledem na denní dobu a množství světla prý hrobka mění svou barvu. Brzy ráno nese lehce narůžovělý odstín, přes den už září bílou barvou a za jasných nocí v měsíčním svitu jak kdyby snad byla zlatá. K naší smůle ji každé ráno zahaluje neprostupný opar mlhy a smogu. Čekáme tedy, až se alespoň trochu vyjasní. U pokladny pak musí člověk překousnout finanční šikanu, když jako zahraniční návštěvník platí za vstupné asi tak 22 násobek toho, co místní. Do téměř 18hektarového komplexu vstupujeme Velkou branou, která symbolizuje vstup do ráje. Před námi se otevírá výhled na čtvercovou, dokonale symetrickou zahradu protkanou sítí chodníků a mělkých vodních kanálů, v jejichž vodách se zrcadlí nejnádhernější hrobka na světě, Tádž Mahal. Zasazený do čela zahrady na vyvýšené platformě dominuje celému komplexu. Dojem dokonalé harmonie a souměrnosti podporují 4 40metrové minarety umístěné v rozích čtvercového podstavce. Rušivé jsou tu skutečně jen davy návštěvníků, které komplexem každodenně proudí.

Bělostné stěny mauzolea se dlouhodobě potýkají s problémem změny barvy. Vlivem působení hmyzu, kyselých dešťů a znečištěného vzduchu mramor zelená a hnědne. Tato skutečnost dělá indické vládě velké starosti. Jednou za čas proto Tádž Mahal podstoupí proceduru nanášení pleťové masky v podobě speciálního jílovitého bahna se schopností vstřebávat nahromaděné nečistoty. Bahno se nechá uschnout a následně se i se všemi nečistotami spláchne. Starosti máme i my. Ale ne o Tádž Mahal. Téměř 2 měsíce v Indii úspěšně konzumujeme ve stáncích na ulici na co přijdeme. Místní kuchyně neuvěřitelně lahodí našim chuťovým pohárkům. Jenže tentokrát jsme narazili. Poslední noc v Agře je mi těžko. Ráno si sotva zvládnu zabalit batoh. Bafalo se také necítí zrovna nejlépe. Jenže musíme pokračovat dál. Před námi už je jen jedna zastávka v Indii.

Novější příspěvek Starší příspěvek