Bohol a Panglau, Filipíny

Zdá se, že přejezdy po Luzonu jsme si vyčerpali tu jednodušší část cestování po Filipínách. Nyní směřujeme na Bohol a i když nejdelší úsek cesty probíhá letecky, trvá nám to téměř dva dny, než se ze Sagady na ostrov dostaneme. Mezitím skoro celý den strávíme v Manile čekáním na let do Cebu, kde se později plní Bafalův sen - cestovat lodí. Plavba trvá 3 hodiny a my se konečně dostáváme na Bohol. Na 4 noci se ubytujeme v největším městě ostrova, v Tagbilaranu.

Následující den ráno se vyrážíme podívat na ty proslulé boholské Čokoládové kopce a v plánu máme rovněž malé nártouny. Jako správní dobrodruzi jedeme lokálním autobusem. Uvnitř jsou extrémně úzké sedačky, na které se normální člověk stěží vejde. Na této cestě také poznáváme, že Filipínci zásadně nechodí nikam pěšky. Autobus staví co 20 metrů, protože z něj někdo buď vystupuje nebo nastupuje. A pokud se někdo do autobusu nevejde, nevadí. Na střeše je ještě místa dost. Po více než 2 hodinách cesty konečně přijíždíme k cíli. Vystupujeme u Čokoládových kopců. Na jednom z nejvyšších kopců je vytvořena vyhlídka, ze které je pěkný výhled na široké okolí. Na ploše 50 km2 je zde rozeseto 1268 souměrných, trávou porostlých kopců. Ta teď na konci období sucha dostala hnědý nádech a kopce tak získávají skutečně čokoládovou barvu. Filipínská pověst říká, že kopce vznikly ze slz obra, jenž je ronil nad smrtí své milované obryně. Vědecké teorie pak připisují vznik kopců erupci podmořské sopky. Další teorie tvrdí, že kopce v minulosti byly součástí korálového útesu a vlivem počasí a eroze získaly svůj současný tvar.

Po prohlídce znovu nasedáme do autobusu a vracíme se zpátky směrem Tagbilaran. Přibližně v polovině cesty ale opět vystupujeme v místě, kde se nachází nártouní rezervace, kam se chystáme na exkurzi. V areálu je vytvořena prohlídková trasa, po které návštěvníci procházejí. Jenže najít a zahlédnout nártouny není nic snadného. Patří totiž mezi nejmenší primáty. Třetinu velikosti těla přitom zabírá hlava s výrazně velkýma očima. V poměru k tělu má nártoun největší oči ze všech savců. Kdyby byly oči člověka ve stejném poměru k tělu jako u nártouna, musely by být stejně veliké jako grapefruit. Oči nártounů prý dokonce váží víc než celý jejich mozek. Zatímco opičky v noci vyrážejí na lov, přes den se ukrývají a svou činnost omezují na minimum. Obvykle jsou schovaní ve stínu palmových listů. Je tedy velmi obtížné je spatřit. Naštěstí pracovníci rezervace každé ráno označují místa, kde se nártouni právě nacházejí. My jich nakonec vidíme 6.

Na ostrově bychom si také chtěli alespoň trochu odpočinout. Zjišťujeme si proto informace, jak je to s těmi místními plážemi. Doporučovány jsou především ty na Panglau, což je další ostrov spojený s Boholem dvěma mosty. Nejvíce vyzdvihována je pláž Alona beach, kde je ale podle recenzí největší koncentrace turistů. Alona beach tedy zavrhujeme a další den ráno míříme na sever od ní, kde mají pláže být méně navštěvované. Tedy mířili bychom, nebýt místní dopravy. Autobusy kolem nás projíždějí a ani se neobtěžují zastavit. Navzdory našemu zuřivému mávání. Když už to pomalu chceme vzdát, přijíždí jeepney. Nehledě na naše plány se na střeše vozu vezeme na Alona beach. Dál vůz prostě nejede. Po příjezdu se jen utvrzujeme v tom, že pláž je skutečně velmi zalidněná. A ani o avizovaném bílém písku a křišťálově čisté vodě nemůže být řeč. Navíc všude jsou hromady zelené mořské trávy. Vypadá to, že máme asi trochu smůlu a jsme zde ve špatném období. Dáváme tedy alespoň krátkou koupačku a šnorchlovačku. Výlet pak stylově zakončíme večer, kdy téměř hodinu a půl čekáme zbytečně na jeepney do Tagbilaranu, abychom zjistili, že stojíme na špatné straně silnice. Jeepney totiž nejezdí v obou směrech, ale objíždějí ostrov dokola. Nakonec se zpátky do města přeci jen dostaneme. Aby toho nebylo málo, musíme na Boholu zůstat o jeden den déle, než jsme zamýšleli. Loď do naší příští plánované destinace je v pondělí večer plná. Musíme tedy počkat do dalšího dne.

Novější příspěvek Starší příspěvek