Vulkán Kawah Ijen, Jáva, Indonésie

Touto cestou si na sebe tak trochu upleteme bič. Než se dostaneme do Banyuwangi, jednoho ze dvou výchozích bodů pro cestu na Ijen, třikrát změníme dopravní prostředek. To nejhorší nás ovšem teprve čeká. Máme v plánu si zapůjčit motorku a vypravit se na Ijen ihned po našem příjezdu do Banyuwangi. Vzhledem k tomu, že přijíždíme s minimálně 2hodinovým zpožděním, obáváme se, že půjčovna již bude zavřená. Naštěstí zbytečně. Kromě zapůjčení motorky nám ochotný pan majitel bere do úschovy i jeden batoh, který bychom s sebou neradi vezli. Po cestě se ještě zastavíme na večeři a poté se již vydáváme směr Ijen. Jsme srozuměni s tím, že cesta na něj je poměrně strmá. Nakonec jsme překvapeni nejen my, ale i naše motorka. Ta místy příkrost kopce nezvládá a chvílemi se z ní stává motokoloběžka, jak se jí Bafalo snaží povzbudit k jízdě.

Je právě půlnoc, když přijíždíme na parkoviště u vstupu na Ijen. Zde je již poměrně živo. Místní pracovníci nás informují, že musíme hodinu počkat, než bude vstupní brána otevřena. Ta hodina uteče velmi rychle a my se můžeme vydat na cestu. Společně s námi vyrážejí na svou směnu také muži, kteří v kráteru těží síru. Tady v nadmořské výšce přesahující 2.000 m je skutečně zima a silně fouká vítr. Ale cesta ihned od počátku strmě stoupá, takže rázem je nám teplo až až. Po hodině svižné chůze jsme na vrcholu kráteru. Teď nás ale čeká opět cesta dolu na jeho dno. Cestička je strmá, kamenitá a navíc i kluzká, takže opatrnost je skutečně na místě. Pak se proti nám ze tmy vynoří první nosiči síry. Jejich těžký krok a rychlý dech dává vědět o tom, jak hmotný náklad nesou. My se jim raději klidíme z cesty. Čím více se blížíme ke dnu, tím více jsou ve vzduchu cítit sirné plyny. Těsně ke konci sestupu uvazujeme přes obličej šátky. Přeci jen se pak dýchá o něco lépe. I tak se nám ale tají dech, když na vlastní oči vidíme proslulé modré ohně. Údajně existují pouze dvě místa na světě, kde tyto modré ohně hoří. A my jsme právě na jednom z nich.

Vzápětí naši pozornost přitáhnou postavy, které byly doposud skryté ve tmě a v oblacích sirného kouře. Jedná se o muže, kteří mají jednu z nejhorších prací na světě - bez pomoci jakýchkoliv technických vymožeností, s minimálními ochrannými pomůckami a v oblacích dusivých toxických plynů zde těží síru. Proces získávání síry probíhá následovně: hořící sirný plyn je starými trubkami sváděn do barelů, jež slouží jako chladiče. Ven z nich vytéká již horká síra. Ta je po ztuhnutí rozlámána kovovými trubkami a následně nakládána do proutěných košů zavěšených na bambusové tyči. Nosiči síry absolvují cestu do kráteru a zpět obvykle 2 x denně s košíky plně naloženými čistou sírou. Průměrná váha košů se pohybuje kolem 80 kg. Za 1 kg síry dostanou zaplaceno asi 1.000 rupií, což jsou v přepočtu ani ne 2,- CZK. Střídají se v nás pocity obdivu a lítosti nad jejich životním údělem. Jeden z chlapíků, Holik se jmenuje, se s námi dává do řeči a vypráví nám o své práci zde v kráteru. Na konci povídání mu dáváme alespoň nějaké drobné, které jsme našli po kapsách.

Stejnou cestou, kterou jsme přišli, se vracíme nahoru. Odtud pokračujeme na vyhlídku, ze které je možné pozorovat východ slunce a na druhé straně pak kráter Ijen v celé jeho kráse s tyrkysovým jezerem uprostřed. Silný vítr bohužel rozhání mračna sirných plynů po celém kráteru, který je tak téměř nepřetržitě zahalen do bílého oparu. Máme za sebou noc beze spánku a stále je velmi chladno. Vydáváme se tedy na sestup. Ještě, že jsme nahoru šli potmě a neviděli, co nás čeká. Teprve na denním světle vynikne, jaký je to ke kráteru krpál. V jednom místě je pak přes cestu spadlý strom. Dozvídáme se, že jej dnes v noci vyvrátil i s kořeny silný vítr. Naštěstí tudy prý zrovna v tu chvíli nikdo neprocházel. Teď se ale s Ijenem musíme rozloučit a dojet vrátit motorku. I tak v nás ale zanechal dojmy, na které budeme dlouho vzpomínat. Doposud jsme na naší cestě nenavštívili takto zvláštní místo - děsivé, tajuplné a krásné zároveň. Hlavou se nám ale honí myšlenky, jak to vlastně všechno ve skutečnosti je. Netušíme, nakolik jsou nosiči síry součástí této turistické atrakce, ani kde končí peníze ze vstupného, které je přibližně 180,- CZK/osoba. Doufáme však, že alespoň nějaká část směřuje k těm, jež si to nejvíce zaslouží - k Sisyfům sirných polí.

Novější příspěvek Starší příspěvek