Jaipur, Indie

Poslední barevné město naší cesty po Indii je “Růžové město” Jaipur. Růžová barva ale nebyla jeho charakteristickým znakem odjakživa. Teprve roku 1876, kdy se na návštěvu Jaipuru chystal princ Albert z Walesu, dostaly domy v centru novou fasádu. Maharádža ve snaze na prince zapůsobit vydal pokyn natřít všechny domy na růžovo. Protože růžová je v Indii vnímána jako barva pohostinnosti, padla volba právě na ni. A jak se na vlastní oči přesvědčíme, tradice růžových domů se drží dodnes, což Jaipuru vyneslo přezdívku “Růžové město”. Vůbec nikomu přitom nevadí, že ta růžová zas tak růžová není.

Pokud se Jaipur na první pohled díky pečlivému plánování a širokým bulvárům vymyká zdejším standardům, na druhý pohled už je tu vše stejně indické jako kdekoliv jinde v zemi. Neodbytní tuk tukáři, chaos, shon, špína a nepořádek, hluk. I tu dopravní zácpu jsou Indové schopní vytvořit na bulváru úplně stejně, jako v úzké uličce. To vše ale k Indii prostě patří. Bez toho by ani Indie nebyla Indií. Nás tu přeci jen čeká jedno vytržení z indické reality - setkání s Češkou Kamilou, které ale není tak úplně neplánované. Kamila jezdí do Indie každý rok a tráví zde vždy několik měsíců. Ve chvíli, kdy jsme zjistili, že se bude pohybovat ve stejném termínu a na obdobných místech jako my dva, rozhodli jsme se ji kontaktovat a trochu jí na tu cestu do Indie přitížit. Jiřího sandály již dávno překročily poločas rozpadu a najít v Indii jejich adekvátní náhradu není v lidských silách. Kamila nám přiváží nové z Čech. Společně pak strávíme několik málo chvil. Za ta léta, co sem jezdí, má spoustu přátel na mnoha místech Indie. Jedním z nich je Vidžaj, na terase jehož krámku se šperky sedíme při západu slunce, přímo naproti nejfotografovanějšímu místu Jaipuru, kterým je Hawa Mahal - Palác větrů. Jeho průčelí tvoří 953 okének vůči sobě postavených důmyslným způsobem, že mezi nimi dochází k proudění vzduchu. Během horkého léta je tak stavba přirozeně ochlazována. Palác byl původně určen pro ženy z královského dvora, které zde mohly pozorovat dění na ulici a přitom zůstaly skryty za četnými okénky palácového průčelí.

Asi 11 km severně od města se nachází pevnost Amber. Zde sídlili rádžasthánští maharádžové před tím, než bylo vybudováno nové hlavní město Jaipur. Do pevnosti se nechá vstoupit opravdu stylově - na hřbetu slona zmalovaného jak moravská truhla. Kdo se chce tomuto cirkusu vyhnout, musí jako my po svých. Na druhou stranu, ono to má i své výhody, být na hřbetu toho slona. Tam za vámi nemůžou prodejci ďáblova nástroje zvaného selfi tyčka a mnozí další. Takhle musíme obrnění trpělivostí projít kolem nich. Pevnost je zvenku skutečně impozantní. Bohužel uvnitř nás čeká trochu zklamání. Interiéry jsou až na výjimky velmi strohé. Amber je navíc jedno velké bludiště. Žádný velký dojem si odtud neodnášíme.

Barevná města už jsou definitivně za námi, ale tím cesta po Indii nekončí. Stojíme na nádraží a čekáme na vlak. Někdo se k nám řítí a oslovuje nás, ale nevěnujeme mu nejmenší pozornost. Až do chvíle, kdy nám dochází, že se jedná o kluka z hotelu, kde jsme byli ubytovaní. Jako první nás napadne, že je to hezká náhoda potkat se na nádraží chvilku po tom, co jsme opustili hotel. Ze svého omylu jsme ale velmi rychle vyvedeni. Jaksi se nám podařilo opustit hotel bez placení. Jiří chtěl platit hned v den našeho příjezdu, jak je všude zvykem. Jenže tady mu na recepci řekli, že platit budeme až při check outu. Teď se jim to málem vymstilo. Naštěstí ale věděli kam a jak se chystáme, takže najít nás nebylo úplně těžké. Stihli to ale jen tak tak. Sotva za 10 minut přijíždí vlak.

Novější příspěvek Starší příspěvek