Z Banaue do Batadu - dvoudenní trek po rýžových terasách, Luzon, Filipíny

Z ruchu velkoměsta Manily míříme na sever do městečka Banaue. Cesta autobusem trvá kolem deseti hodin, během nichž se nám podaří několikrát nakrátko usnout. Možná bychom toho naspali víc, kdyby autobus nepřipomínal pojízdný mrazák. Po příjezdu do Banaue velmi rychle nacházíme ubytování a jdeme dohánět spánkový deficit. Odpoledne stihneme již jen krátkou procházku po okolí. Naší pozornosti neuniknou stánky nabízející tradiční místní dezert - halo halo. Ten je složen z vrstvy želé a těstovin. Vše je před konzumací zasypáno ledem a zalito mlékem. Další suroviny jsou pak volitelné. Můžeme si tedy požádat například o kokos. My jsme zatím ale nenašli odvahu tento mix ochutnat.

Následující den ráno balíme vše potřebné, nepotřebné uschováváme na recepci hotelu. Čeká nás dvoudenní trek na rýžová pole. Trasu máme vymyšlenou tak, že půjdeme z Banaue do vesnice Pula a pokud zbydou síly, tak budeme ještě pokračovat do Cambulo, kde bychom chtěli přenocovat. Druhý den pak chceme pokračovat do Batadu a vesnice Nagkor. Dle Lonely planet a zaměstnance turistického centra si v zájmu naší vlastní bezpečnosti musíme vzít průvodce. Jinak se zcela určitě po cestě ztratíme. Zní to hrozivě. Takže jdeme bez průvodce. Prvních deset kilometrů vede po betonové silnici. Cesta je lemována stánky se suvenýry a na trase je několik vyhlídek na rýžová pole. Na rozcestí, kde silnice uhýbá směrem na Bontoc a začíná pěšina k vesnici Pula, posvačíme mango. To, které jsme si přivezli z Manily. Odtud je pak trasa perfektní. Procházíme lesem, pěšina je široká tak akorát pro jednoho člověka. Občas přeskočíme nějaký ten potůček. Nikde nikdo. Oproti Manile je to balzám na duši. Po dalších cca 10 kilometrech přicházíme do vesnice Pula. Je zde parádní vodopád, u kterého potkáváme dvě skupiny turistů s jejich průvodci. Jsou zrovna na odchodu, tak se s nimi vystřídáme. Vrháme se do chladné vody pod vodopádem mezi rozdováděná místní děcka. Je ještě brzy a proto pokračujeme dle původního plánu až do Cambulo. Za vesnicí začínají opět rýžová políčka. Cesta vede po zídkách mezi nimi. Tahle část treku se nám nakonec líbí asi nejvíce. Výhled na rýžová pole je skutečně krásný. V Cambulo se ubytováváme v jednom ze dvou místních guesthousů, kam krátce po nás dorazí i obě skupiny, jež jsme předtím potkali u vodopádu. Po celkem dlouhé a náročné trase brzy uleháme ke spánku. Ten nám ale narušuje jeden ze dvou velkých švábů, kteří jsou zabydlení pod naší postelí, když mi přebíhá přes ruku. Já toho pak už moc nenaspím.

Když se vzbudím, jsem ráda, že je konečně ráno. Krátce před osmou hodinou pokračujeme v cestě. Nohy máme po včerejšku trochu těžké, ale jinak se nám jde dobře. Odměnou za všechny našlapané kilometry jsou nám rýžová pole Batadu, která nabízejí všem příchozím neskutečný pohled. Dole hluboko pod námi je mezi rýžovými poli zasazena venice Batad. Kolem dokola, kam až naše oko dohlédne, se zelenají rýžové terasy. Pak musíme sejít snad tisíc schodů, abychom se dostali k vodopádu Tappiya. Ačkoliv je ještě brzy ráno, slunce o sobě dává znát. Ledová voda v přírodním bazénu pod přibližně 30 metrů vysokým vodopádem nám opět přichází vhod. Stejně jako svačina v podobě sušenek. Osvěžení a najedení pokračujeme v cestě. Schody po cestě nahoru nás bohužel opět velmi rychle zahřejí. V Batadu pak trochu bloudíme, ale za pomoci místních obyvatel se nám daří ze spleti uliček ve vesnici vymotat. Cestou doplňujeme vodu z pramenů, které vyvěrají ze skal. Po dvou hodinách chůze už stojíme na silnici vedoucí do Banaue. Odtud je to ale ještě dalších 20 km, na které se rozhodně necítíme. Zastavujeme proto první auto, které kolem nás projíždí. Máme štěstí, protože kluci jedou až do Banaue a vyhazují nás přímo před naším hotelem.

Novější příspěvek Starší příspěvek