Chennai, Indie

Základním předpokladem pro cestu do Indie je získání víza. Žádný problém, mohlo by se zdát. Jenže jediné, na co se vás ve vízovém dotazníku nezeptají, je velikost vaší nohy. Jinak o sobě musíte napráskat opravdu vše. Před vstupem do země je rovněž nutné přesvědčivě doložit, že se v ní nechystáte nelegálně zůstat. Žasneme nad představou, že by se o to snad někdo měl pokusit. Plni očekávání vystupujem z letadla společnosti SpiceJet na letišti v Chennai. Proč zrovna zde? Řídíme se doporučením cestovatelů, kteří již mají Indii za sebou. Jih země má být oproti severu méně hektický a celkově jednodušší na seznámení se s místní kulturou, prostředím a zvyky. A abych si zas tak úplně nevymýšlela, sem byly prostě nejlevnější letenky. Do centra města se vezeme metrem. Metrem, za které by se nemusela stydět ani Praha. Jen je zvláštně poloprázdné. V přelidněné Indii? Není něco špatně? A my už teď víme co. Metro mají sice pěkné, ale na místní poměry dost drahé. Proto s ním jezdí jen honorace. A my. Tedy jednou. Zbytek populace využívá k přepravě vlaky nebo autobusy, které stojí asi tak desetinu ceny metra. Je načase se od místních něco přiučit.

Chennai zrovna nepřekypuje pamětihodnostmi, ale za zhlédnutí stojí hinduistický chrám Kapaleeshwarar. Jeho dominantou jsou gópury - vysoké stupňovité věže v barvách duhy - jež jsou jsou vstupní branou do chrámu. Charakteristické jsou pro hinduistické chrámy po celém jihu Indie. Za zmínku také stojí, že přímo v Chennai můžeme najít nejdelší pláž v Indii a vlastně i jednu z nejdelších na světě, 13 km dlouhou Marina beach. S čistotou si zde ostatně jako kdekoliv jinde v Indii hlavu rozhodně nelámou. Množství odpadků válejících se v písku atakuje hranici neúnosnosti a voda má do tyrkysově průzračné hodně daleko. Ale co nám není dost dobré, je alespoň dost dobré pro místní. Ti se nebojácně vrhají do vln, jezdí po pláži na koních a nebo jen tak lelkují. Nám pláž připomíná Matějskou pouť. Dokonce i na ty kolotoče a místní obdobu střelnice došlo.

Město je se svými 9 miliony obyvatel rušné, hektické a díky masivní dopravě plné smogu. Není od věci se od města trochu vzdálit a vypravit se do Mahabalipuram, které je hezkým místem k odpočinku. Nejlepším způsobem dopravy je kombinace příměstského vlaku a autobusu. Nevím, jestli mám být zklamaná, ale proslulé scény s indickými vlaky, které vezou stejné nebo větší množství pasažérů na střeše jako je stísněných cestujících uvnitř vagonu, se nekonají. Jen je to s těmi drahami na dlouhé lokte. Cesta do Mahabalipuram, které leží asi 60 km jižně od Chennai, vyjde na pěkné 3 hodiny.

Město založila v 7. století našeho letopočtu dynastie Pallavů. Během krátkého období z něj dokázali vybudovat jeden z nejvýznamnějších indických přístavů. Dávní stavitelé tohoto města prokázali své nemalé schopnosti, když vytesali chrámy a svatyně s plastikami a reliéfy mytologických postav, zvířat a rostlin přímo do žulové skály. Výlet za touto kulturní památkou je dnes populární především pro indické rodiny, i když tu zahlédneme i pár dalších bledých tváří.

\

Jestli máme v Indii hned po příjezdu s něčím problém, pak je to překvapivě jídlo. Názvy pokrmů nám nic neříkají nebo možná jen něco vzdáleně připomínají. A moc nám nepomáhá tradiční indický zlozvyk - odpovědět “ano” na všechny možné i nemožné dotazy. Především na ty, na které se odpověď “ano” nebo “ne” nedá použít. Třeba na dotaz “Copa je tůto?”. Osvědčila se nám ale metoda objednat si prostě cokoliv z toho, co je na jídelním lístku uvedené. Ono je to stejně všechno strašně dobré. Rychle se učíme, že chapati, paratha, naan, dosa a idli jsou jen placky na 1000 způsobů, že navzdory všem doporučením a varováním nejlepší jídla mají ty na pohled nejvíc odpudivé stánky a že příbor tady není samozřejmostí.

Největší obavy jsme měli z nabídky ubytování v Indii. Čím horší to ale člověk očekává, tím více je pak mile překvapen, že se guesthousy v Indii nijak zásadně neliší od těch, které jsme již navštívili v dalších asijských zemích. První pokoj má jen tu vadu na kráse, že ventilátor buď jede v módu ani se nehnu nebo na plný výkon. Nic mezi tím. Žádáme výměnu pokoje, které je okamžitě vyhověno. Přece to nebudou nahonem opravovat, když volných pokojů mají ještě dost. Jenže jsme raději měli spát pod turboventilátorem. Pokoj se zdá být v pořádku pouze do té chvíle, kdy uprostřed noci z ničeho nic v koupelně upadne plastová nádržka na vodu od záchodu. Po vzoru našich ubytovatelů opravu neřešíme. Pouze zastavujeme přívod vody, čímž eliminujeme potopu v koupelně a ráno nádržku provizorně fixujeme zpět na zeď a splachujeme tradičně po indicku, kyblíkem s vodou. Takže úvod do Indie bychom měli za sebou…

Novější příspěvek Starší příspěvek