Mt. Bromo, Jáva, Indonésie

Pokud se chce člověk vydat k Mt. Bromo, může zvolit dvě cesty. Tou první, jednodušší, je podniknout cestu v rámci organizovaného výletu. My jsme ale rádi pány svého času, nebojíme se komplikací, vyhýbáme se skupinovým akcím a máme rádi dobrodružství. Proto volíme druhou variantu, cestu na vlastní pěst. Výchozím bodem je pro nás městečko Probolinggo. Zde potkáváme paní Emu - svéráznou Francouzku, která již 16 let cestuje kolem světa. Nyní směřuje na stejné místo jako my. Naše společná cesta na vulkán Bromo začíná na autobusovém nádraží. Odtud jezdí minibusy do Cemoro Lawang, vesnice ležící na okraji kaldery Tennger. Do každého z nich se vejde 15 osob. Minibusy pak odjíždějí ve chvíli, kdy jsou plné. Pokud však cestující nechtějí dlouhé hodiny čekat, mohou se složit na prázdná místa v minibuse. Tak je tomu i v našem případě. Doplácíme každý v přepočtu asi 10,- CZK za 2 neobsazená místa a můžeme vyrazit. Cesta je velmi klikatá a strmě stoupá vzhůru. Když po hodině jízdy vystupujeme v Cemoro Lawang, všímáme si okamžitě, že je zde znatelně chladněji. Místní ubytovací zařízení naštěstí vesměs nabízejí teplou vodu na mytí a na posteli jsou navíc připraveny teplé deky. Jen co odložíme batohy, jdeme se hned podívat na vulkán. Před naším homestayem opět potkáváme Emu. Přidává se k nám do party a celou cestu brebentí. Nejprve musíme sejít úzkou pěšinou, která strmě klesá dolu do kaldery. Na jejím konci začíná písečná plán nazývaná jako "Písečné moře", přes které se dostáváme až k úpatí Mt. Bromo. Zde se na nás vrhají místní lidé s nabídkami na svezení na svých koních. Neznají slovo ne. Ačkoliv odmítáme absolvovat těch pár desítek metrů na hřbetu koně, jdou stále za námi a postupně snižují své nabídky. Přestanou až ve chvíli, kdy jdeme po schodech směřujících k okraji kráteru. Je jich 250 a jsou pokryté sopečným prachem. Nahoře se nám ale naskýtá neuvěřitelná podívaná. Pohled do kráteru vulkánu Bromo je skutečně dechberoucí. A to zejména ve chvíli, kdy proti nám vítr otočí parný oblak s příměsí sirovodíku stoupající z jícnu kráteru. Zezdola se ozývají tlumené dunivé zvuky. Přestože Bromo na počátku letošního roku zvýšilo svou sopečnou aktivitu, podle místních žádné nebezpečí nehrozí. Vracíme se tedy zpět do vesnice. Cestou nahoru potkáváme skupinku, jejíž poslední dva členové se s námi dávají do řeči. Po pár větách zjišťujeme, že ti dva sympaťáci jsou stejně jako my Češi - Pavel a Pavla. Vzhledem k tomu, že máme stejný plán - vstát uprostřed noci a jít se podívat na východ slunce - domlouváme si sraz ve 3:00. Opět se k nám přidává i Ema.

Ve 2:45 nás ze snu budí budík. Máme čas se jen obléct, vyčistit zuby a vyrazit. Na smluveném místně už nás vyhlíží Ema. Na Pavla a Pavlu čekáme sotva dvě minuty, ale Ema by nejraději vyrazila okamžitě, abychom o něco nepřišli. Dlouhou dobu pak opět nezavře pusu. Hned od počátku nasadíme celkem rychlé tempo, takže k naší nemalé radosti Emě nakonec přeci jen dochází dech a tím pádem i slova. Když dorazíme na vyhlídku, máme ještě minimálně hodinu, než slunce ukáže své první paprsky. Je tu takové chladno, že nám od pusy stoupá pára. Když pak začne svítat a vulkány pomalu vylézají ze tmy, víme, že to stálo za to. Na mnoha vyhlídkách, které se tu v několika úrovních nacházejí, desítky dalších lidí vytahují své fotoaparáty a spouště cvakají o sto šest. Vyhlídka nabízí úchvatný pohled na stále dýmající Bromo, jeho vrásčitého souseda Batok a v pozadí vykukuje ohromná sopka Semeru. Lidé se začínají pomalu trousit buď zpátky do vesnice nebo ke kráteru Bromo. My se dohodneme, že uskutečníme menší túru a půjdeme se podívat ke kráteru znovu, ale tentokrát delší cestou. Ema se nám mezitím ztratila, takže vyrážíme ve čtveřici. Než se k Bromu přiblížíme, dostanou naše nohy pořádně zabrat. Trasa vede po asfaltové silnici a místy velmi prudce klesá. Na konci cesty musíme stejně jako včera přejít "Písečné moře". Už zdáli vidíme, že vulkán dnes není v úplně nejlepším rozpoložení. Včerejší bělavá oblaka jsou nahrazena šedohnědými mračny. Navíc již zpovzdálí slyšíme, že dnes je dunění ze dna kráteru o poznání silnější. Místní ale ani tentokrát nejsou nikterak znepokojeni. Věříme tedy, že je vše v pořádku a pokračujeme až na vrchol kráteru. Dnes je to opravdu podívaná. Chvílemi vítr rozfoukává kouř natolik, že můžeme spatřit, jakou obrovskou šíři jícen kráteru má. Vzápětí ovšem dochází na dně kráteru k jakémusi malému výbuchu a kromě proudu zlověstných prachových mračen si všímáme, že odtud vylétly také poměrně velké kusy kamení. Ty však bezpečně dopadají na vnitřní stěnu sopky. Když odtud odcházíme, jsme přeci jen trochu klidnější. Zbytek dne dospáváme, co jsme v noci zanedbali.

Poslední den chceme vyrazit k nedalekým vodopádům. Plány nám ale hatí místní vydřiduši, kteří nám odmítají pronajmout motorku bez řidiče. Museli bychom si pronajmout tady každý svou. Nabízená cena je navíc tak neuvěřitelně vysoká, že se ani nepokoušíme s nimi smlouvat a rovnou to balíme. Volíme proto alternativní plán, že se dojdeme podívat na vyhlídku ještě jednou, tentokrát na západ slunce. Cestu již máme projitou, takže víme, co nás čeká. Čeho jsme si ale díky tmě nevšimli, jsou nekonečná zeleninová pole lemující strmé stráně okolních kopců. Hlavami nám běží myšlenky, jak je vůbec možné na takto příkrých stráních cokoliv vypěstovat. Když ale přicházíme na místo, stejně jako každý den v tuto dobu se zatáhne a do údolí začnou padat bílá mračna, takže ani ze západu slunce nakonec nic není. Alespoň jsme si udělali pěknou procházku a protáhli svá těla, která poslední dobou trochu lenivěla. Máme před sebou poslední noc v Cemoro Lawang.

Novější příspěvek Starší příspěvek