Jodhpur, Indie

Hampi bylo naší poslední zastávkou na jihu Indie. Čas kvapí, dny ubíhají, tak se urychleně suneme dál, na sever. Maximální možnou rychlostí, kterou Indické dráhy dovolí. Od Jodhpuru nás dělí téměř 1800 km, což je i na místní poměry dost. Konečné skóre je 2 a ½ dne na cestě, z toho skoro 40 hodin v jednom vlaku. Příště raději vnitrostátní přelet. Jedinou zajímavostí, kterou na cestě můžeme pozorovat, je radikální změna krajiny na severu. Rýžová pole a banánové plantáže mizí a nahrazuje je vyprahlá pustina s naprostým minimem zeleně. Není se co divit. Jodhpur je východní branou do Thárské pouště.

Jodhpuru se pro jeho téměř celoročně slunečné počasí přezdívá “Sluneční město”. Jenže i ve slunečním městě chodí slunce spát. A tak přijíždíme do Jodhpuru za černočerné tmy. Okamžitě nás zcela pohltí místní šílený provoz, který se ve stále se zužujících uličkách mění na nepropustný špunt. Uvíznou v něm všichni včetně pěších. Prostor je maximálně vyplněný do poslední mezírky a nikdo nechce couvnout. Chce to pevné nervy, trochu odpočinku a pak už to bude dobré. Vzduchem se nese kombinace prachu, kouře z otevřených ohňů, výfukových plynů a pachu odpadků. Pro nás stěží dýchatelná směs, ale člověk si zvykne.

Roku 1459 začíná Rao Jodha, vládce z rodu Rathorú, budovat na 125 metrů vysoké skále pevnost. Město, které vyrostlo u její základny, bylo pojmenováno po něm. Pokud dnes v Jodhpuru stojí něco za vidění, je to právě pevnost nad městem. Nese jméno Mehrangarh. V ceně vstupenky do pevnosti je i audio průvodce. Čeština v nabídce není, bereme tedy za vděk anglickou verzí. Jako požadovanou garanci vrácení přístroje necháváme v zástavě naše očkovací průkazy. Bafalo odmítá do rukou Indů svěřit jakýkoliv náš doklad totožnosti a jim to očividně nijak zvlášť nevadí. Většina návštěvníků pevnosti jsou Indové. Sem tam to naředí nějaký další běloch, ale moc jich není. Prohlídka pevnosti začíná na nádvoří s korunovačním mramorovým trůnem. Dlouhé hodiny procházíme přes jednotlivé paláce, jedním sálem za druhým, stoupáme do dalších pater. Z hradeb pevnosti máme výhled na “Modré město”, jak bývá Jodhpur v průvodcích běžně přezdíván. Z našeho pohledu se zdá, jako kdyby do sebe jednotlivé domy volně prorůstaly.

A když se nám fotky modrého města z pevnosti kvůli všudy přítomnému smogu jeden den vůbec nedaří, vracíme se druhý den znovu. Co na tom, že vstupenka je platná pouze jeden den? Navzdory všem očekáváním po krátkém zasvěcení do problému procházíme přes 1. a 2. hlídače. Komplikace nastávají až před samotným vstupem do pevnosti, kam ale jít nechceme. Nám stačí projít kolem na hradby. Hlídač, který vchod střeží, si to nechce nechat vysvětlit. Jsme na odchodu s nepořízenou. Pak nám to ale nedá. Zkusíme mu ještě před nosem zamávat včerejšími vstupenkami, což nečekaně zabere. Dostáváme se tedy znovu na vyhlídku nad Modrým městem, abychom pořídili o něco málo lepší fotky. Cesta z pevnosti vede úzkými uličkami. V nich si mezi odpadními strouhami a povalujícími se kravami hrají děti. Jakmile nás vidí, začnou na nás zvesela volat. Všechny umí anglicky alespoň jednu větu - jak se jmenuješ? Ve chvíli, kdy spatří v naší ruce foťák, je jména přestanou zajímat. Všechny se chtějí fotit a pak ty fotky vidět. Do odjezdu máme o zábavu postaráno.

Novější příspěvek Starší příspěvek