Varkala, Indie

My sice nejsme ani poutníci ani žádní jogíni, ale necháme se do Varkaly nalákat pod nezávazným příslibem hezkých pláží a uvolněné atmosféry, velmi odlišné od turistického ruchu na proslulých plážích dále na severu ve státě Goa. Přijíždíme nočním expres spojem a hned u nádraží nás vítají malby komunistických symbolů - srpu a kladiva a vlající rudé vlajky. Komunistické zřízení bohužel nebrání místním prodejcům nás pěkně kapitalisticky natáhnout. Smlouvat se tu musí s každým a o všechno. Téměř u všeho to jde. Začínáme u ubytování, jehož cenu obvykle dokážeme stáhnout alespoň o 200 Rs. Ve Varkale nečekaně bereme pokoj na první dobrou. Hotel leží přímo nad hlavní pláží, pokoj je velký a čistý, bez komárů. Když recepční hned přistupuje na námi navrhovanou maximální cenu, kterou jsme ochotní zaplatit, je rozhodnuto. Vybalujeme a chystáme se dělat to, proč jsme sem přijeli. Nic. Prostě jen relaxovat. Před námi je pár dnů, kdy jedinou naší starostí bude dostat něco dobrého do žaludku. Chvíli to trvá, než si najdeme oblíbenou výkrmnu, ale jak ji objevíme, už nechceme chodit jinam. U vstupu starší chlapík zkušeně motá indické placky parathy. Nejspíš už jich ve svém životě pár udělal. A my si je oblíbili.

Po celé délce útesu se vine dlážděná cestička lemovaná kokosovými palmami, hotely, restauracemi a kuriozními obchůdky. Tady jsou na turisty připravení. Hotely všech cenových kategorií, restaurace s nabídkou od italské kuchyně přes tibetskou až po mexickou. Naše logika nám velí, že když jsme v Indii, máme se krmit indickými jídly. Tak se toho držíme. Sortiment obchůdků začíná u oblečení, pokračuje přes koření a vůně a končí u suvenýrů. Není možné, abychom tudy prošli bez povšimnutí. Prodejci nás lákají do svých krámků a nabízejí nám nejlepší cenu a speciální slevu, protože jsme dnes jejich první nebo poslední zákazník. Záleží jen na tom, kdy jdeme kolem.

Na hlavní pláži nás překvapí přítomnost plavčíka, respektive několika plavčíků. Ti mají ve svých pusách píšťalky a bez ustání na ně pískají. Indové se snad narodili proto, aby dělali rámus. Kdo má klakson, tak troubí. Kdo nemá klakson, tak píská. Tady má ovšem pískot píšťalek jasný cíl. Udržet stádo koupajících se Indů, z nichž valná většina neumí plavat, ve vymezeném prostoru mimo dosah silných mořských proudů. Pláž pokračuje dál na sever i na jih. Kamení trčící z vody okupují krabi, kolem útesů neustále plachtí hejna orlů. Vlastně se nám tu docela líbí. Jen kdyby všude nebyly ty odpadky. S těmi si Indové hlavu opravdu nelámou. Kde jim co upadne z ruky, tam to také zůstane.

Novější příspěvek Starší příspěvek