Hampi, Indie

Dnes už je ale v Hampi zase pořádně živo. Především v hlavní sezóně, kdy do městečka proudí zástupy turistů, kteří sem přijíždějí obdivovat pozůstatky Vidžajanagarské říše. Více či méně zachovalé ruiny prastarých staveb jsou rozesety na ploše o velikosti přibližně 25 km². Okolí Hampi tak vytváří dojem obrovského muzea pod širým nebem. Jeho průzkum nám zabere celé dva dny. Dohromady přitom ujdeme více než 30 km. Přímo v Hampi se nalézá jedno z nejdůležitějších a nejnavštěvovanějších míst mezi poutníky - chrám Virupaksha zasvěcený hinduistickému bohu Šivovi. Chrám byl postaven již kolem 7. století, tedy dávno před vznikem Vidžajanagarské říše. Přečkal období jejího pádu a dnes je jediným funkčním chrámem z celého komplexu ruin. Uvnitř chovají místního mazlíčka, slonici Lakshmi. Příchozím návštěvníkům žehná poklepánim chobotem na jejich hlavy. Jenže už i toho slona stihli naučit správné kapitalistické návyky, takže bez desetirupky nebo úplatku v podobě banánu chobotem ani nehne. Za dobře odvedenou práci je pak ale odměněna každodenní koupelí v nedaleké řece Tungabhadra. Nejen, že se v řece koupe slonice, ale jako koupelna slouží Tungabhadra i lidem, kteří v jejím okolí žijí. A také jako prádelna. A vlastně trochu i jako myčka na nádobí.

Nedaleko Hampi se tyčí kopec Matanga. V žáru poledního slunce je výstup trochu náročnější, ale odměnou je nám nádherný výhled na okolí z ptačí perspektivy. Zdejší krajině zvlněné kopci dominují obrovské balvany. V údolích střídají rýžová políčka banánové plantáže a pole s cukrovou třtinou. Mezi tím vším vidíme tak nějak přirozeně vsazené pozůstatky Vidžajanagarské říše. V současnosti v Hampi žije necelých 3 tisíce obyvatel. My tu teď máme jak na dlani oblast zaniklého hlavního města, kde v období největšího rozkvětu žilo až 0,5 milionu lidí. Některé prameny dokonce uvádějí, že město bylo ve své době 2. největším městem světa hned po Pekingu.

Nejvýraznějším symbolem Hampi se stal komplex chrámů Vittala, kterému dominuje vůbec největší atrakce, obrovský kamenný kočár. Táhnou ho 2 sloni a jeho kola se prý kdysi skutečně otáčela. Později ale byla z bezpečnostních důvodů pro jistotu zabetonována. Je až s podivem, že se na většině památek v Hampi neplatí žádné vstupné. Výjimkou je právě komplex Vittala a druhou pak komplex, ve kterém se nachází Královnin palác a Sloní stáje. Ty vypadají jako obří garáže. Interiéry i exteriéry každého z chrámů jsou výrazně zdobeny reliéfy a celou řadou soch bohů a zvířat. Každý kámen v okolí vypráví nějaký příběh. Ať už jsou to mýty nebo příběhy o Vidžajanagarském království. Procházíme se mezi ruinami a odevšad na nás dýchá trocha té historie.

Každý den v Hampi začínáme vydatnou snídaní, obvykle masala dosou. Je totiž jedna z nejlepších, jakou jsme v Indii jedli. Příprava probíhá venku na ulici přímo před námi. Chlapík v hrnci nabírá těsto, vylije ho na rozpálenou plotnu a dnem hrnečku zkušeně vykrouží požadovaný tvar kola. Jakmile je těsto dostatečně propečené, přidá dávku bramborové směsi a dosu zatočí do tvaru ruličky. V nabídce jsou i rýžové placky idli a smažené rýžové kuličky padu podávané s kokosovým chutney a omáčkou sambar. Jenže ty se nepřipravují tady, ale v kuchyni u sousedů. A sousedé si sem k nám pro změnu chodí pro masala dosu, kterou si objednali jejich hosté. Je to pozoruhodný systém, kdy všichni mají všechno a přitom se každý soustředí jen na to, co umí nejlépe.

Novější příspěvek Starší příspěvek