Munnar, Indie

Alleppey opouštíme v brzkých ranních hodinách, kdy většina Indů teprve rozlepuje oči a vzduch je ještě příjemně chladný. Sotva se ale rozední, teploty rychle začínají stoupat ke 30°C. Absence skel v oknech autobusu má alespoň jeden pozitivní vliv. Pokud se člověk smíří s očima plnýma prachu z indických silnic, příjemně ho ovívá vítr. Před námi je dlouhá, téměř 6 hodin trvající jízda. Autobus řve jak tur když se na půli cesty škrábe do prvních kopců. Vzduch se začíná znatelně ochlazovat. Ve chvíli, kdy se před námi objevují první čajové plantáže, víme, že náš cíl už není daleko. Právě včas. Sedačky tu nemají stavěné na naše evropské zadky. Stísnění jsme tak, že už necítíme nic od pasu dolu.

To by nebyla Indie, aby nás tu nepotkal nějaký zádrhel. Všude čteme, že trekking bez využití služeb licencovaného průvodce není v okolí Munnaru povolen. Čajové plantáže vlastní soukromí majitelé a ti si nepřejí, aby se jim mezi keříky čaje proháněli turisté. Kromě toho se tu mají potulovat nebezpeční divocí sloni, před kterými by nás zkušení průvodci jistojistě ochránili. Představa organizovaného chození pro nás není úplně lákavá, proto hledáme způsob, jak toto nařízení obejít. Řešením je zvolit trasy, které by přes čajové plantáže neměly vést. Jenže to se nám moc nedaří. Jak by také mohlo, v oblasti, kde není nic jiného než čaj. Měníme tedy strategii. Už se nesnažíme čajové plantáže obejít, ale půjdeme vždy jen tam, kde nebude žádná cedule zakazující průchod. Problém vyřešen. Nikde nikdo, všude jen samé čajové stromky. Užíváme si to neskutečné ticho a zelenou pastvu pro oči. Až na hranici horizontu vidíme smaragdově zelený koberec čajového porostu. Celé dva dny procházíme klikatými uličkami a cestičkami. Neustále se ztrácíme, protože cesta vyznačená v mapě neodpovídá realitě. Je nám to úplně jedno. Ať jdeme kamkoliv, stále je na co se dívat. Zastaví nás jen cedule u vstupu na horu Chokramudi. Ta zakazuje vstup bez řádného povolení od Správy Národního parku. Že by Indové měli strach, aby jim ten kopec někdo nepošlapal?

Poslední z cílů našich výprav po okolí Munnaru je vodopád Lakkam. Od města je vzdálený necelých 30 km. Cesta se klikatí po strmých stěnách kopců. Sesuvy půdy místy viditelně ukusují silnici a v kombinaci s příkrým srázem hned pod námi mě to chvílemi nutí koukat spíše na lidi uvnitř autobusu než na okolní krajinu. Řidič ale nohu z plynu nesundá. Ten se nebojí ničeho. Zastavuje nám pár metrů od vodopádu. Doprovází nás ještě jeden indický pár, který chtěl původně vystoupit u parku Eravikulam. Když jsme jim řekli náš plán, rozhodli se změnit ten svůj a přidat se k nám. Teď se tu společně brodíme ledovou vodou pod vodopádem. Rybičky, které nám tu nečekaně začnou okusovat nohy, mi do hlavy přinesou vzpomínky na park Erawan v Thajsku, kde se nám o nohy postarala podobná četa pedikérů. Na to, že teď není období dešťů, teče ve vodopádu vody celkem dost. Sotva se vrátíme do Munnaru, začne do údolí padat ona pověstná mlha. Přes den teploty na slunci dosahovaly ke 30°C. Teď ale začíná pod kůži zalézat zima a my jsme ještě rádi za teplou vodu a chlupaté deky, kterými je v hotelu vybaven náš pokoj.

Novější příspěvek Starší příspěvek