Jakarta, Jáva, Indonésie

Z Talisay u jezera Taal odjíždíme do Manily, odkud máme zakoupené letenky do Jakarty. Přes Singapur, aby to nebylo moc jednoduché. Když to takhle ale vychází nejlevněji, co se dá dělat. V Jakartě přistáváme v 1/2 8 večer. Čas akorát najít ubytování, najíst se a jít spát. S hledáním ubytování si hlavu moc nelámeme. První hotel, do kterého zalezeme, nabízí cenově přijatelný pokoj se snídaní. Navíc na střeše hotelu je bazén. To se prostě nedá odmítnout. Večeři také nehledáme daleko. Jdeme do jídelny přímo naproti našemu hotelu. Narazíme zde ale na jeden problém, který nás nejspíše bude provázet po celé Indonésii. Skoro nikdo tu nemluví anglicky a pokud ano, tak obvykle velmi špatně. To je po Filipínách, kde anglicky mluvil lépe než my i poslední žebrák na ulici, docela velká změna. Tak jako tak, že máme hlad a že si chceme dát polévku s nudlemi a masovými kuličkami se domluvit dokážeme.

Ráno máme snídani připravenou v jídelně na střeše hotelu. Podávají se toasty s marmeládou. Než vyrazíme do města za památkami, musíme nejprve na vlakové nádraží pro jízdenky. Cesta je trochu krušná. Zdá se, že chodníky nejsou vůbec určeny pro pěší, protože po nich neustále jezdí motorkáři. Na křižovatkách nejsou přechody, takže pobíháme mezi auty ve snaze dostat se na protější stranu silnice. Na nádraží pak vyloženě tápeme. Popisky nejsou v angličtině, takže nevíme kde koupit jízdenky. Když zjistíme kde je koupit, nevíme zas jak je koupit. Naštěstí nám místní ochotně pomáhají. Z nádraží míříme k nejvýraznější památce Jakarty, Monumentu Monas. Ten byl vybudován jako připomínka boje za nezávislost. Nějakou dobu nám zabere najít vchod, který je důmyslně ukryt pod zemí. Platíme vstupné se studentskou slevou, které se domáhá Bafalo. Kupodivu nám to prochází. Toto vstupné nás opravňuje pouze k prohlídce podstavce Monumentu. Na vyhlídkovou věž se platí vstupné zvlášť. Máme ale ještě 1 a 1/2 hodiny, než bude věž zpřístupněna. Mezičas tedy trávíme prohlídkou působivé expozice o historii Indonésie v muzeu uvnitř podstavce. V 19 hod. kupujeme vstupenky na vyhlídkovou věž, opět se studentskou slevou. Nejdřív si ale musíme vystát frontu na výtah. Naštěstí to netrvá dlouho. Venku už je dávno tma a nám se tak nahoře na věži naskýtá parádní vyhlídka na panorama noční Jakarty. Po 1/2 hodině, když už jsme výhledu pořádně nabažení, opouštíme Monument, který je teď ve tmě pěkně barevně nasvícený. Večeříme opět naproti hotelu, tentokrát kuře s rýží a výborným chilli chutney. Když už se chystáme jít do hotelu s vidinou plavání v osvíceném bazénu, všimneme si, že v blízkém klubu hraje živá hudba. Bafalo navrhuje, abychom se tam vydali na průzkum. Ve chvíli, kdy kapela začne hrát skladbu "Killing in the name" od Rage Against The Machine, je rozhodnuto. Bazén necháváme plavat. Koncert pokračuje pěkně z ostra. Další kapela hraje písně od Pantery, což je shodou okolností Bafalova velmi oblíbená kapela, kterou si v posledních dnech do sytosti plnil ušní boltce. Další kapely pak už hrají reggae. Mezi místními je tento žánr zjevně velmi populární. Upřímně - v našem relativně sportovním oblečení a s naší barvou pleti v klubu působíme jako pěst na oko. My si to tu ale užíváme. Někteří účinkující a pár dalších posluchačů se s námi dávají do řeči. V jednu hodinu v noci už jsme ale velmi unavení a reggae nás pomalu uspává.

Poslední den v Jakartě zahajujeme koupelí v bazénu. Pak už ale musíme jít balit, protože ve 12:00 je check-out z pokoje. Naše batohy uschováváme na recepci a jdeme se ještě jednou podívat k Monumentu. V parku, který jej obklopuje, je totiž schováno několik kešek. Jakmile najdeme první z nich, vydáváme se k Mešitě Istiqlal - největší mešitě v jihovýchodní Asii. Ta nám ale nepřijde nijak zvlášť zajímavá, tak se v ní moc dlouho nezdržujeme. Navíc už je celkem pozdě. Je tak akorát čas dojít si na večeři, vyzvednout batohy a vyrazit směr vlakové nádraží. Jakarta pro nás rozhodně byla příjemným překvapením. Co jsme ale nečekali, je pozornost, kterou zde jako turisté vzbudíme. Ať přijdeme kamkoliv, cítíme na sobě neustále pohledy místních obyvatel. Někteří jedinci na nás dokáží zírat až neuvěřitelně dlouhou dobu. V momentě, kdy za námi chodí Indonésané a chtějí se s námi vyfotit, si už opravdu připadáme jako dva pořádní exoti. Zejména ve chvíli, kdy se na fotku s námi vytvoří fronta.

Novější příspěvek Starší příspěvek