Madurai, Indie

V Chennai nás od Madurai dělí přibližně 500 km. Nejvhodnější způsob, jak tuto vzdálenost překonat, je nasednout na noční vlak. Ušetříme tak peníze za ubytování na jednu noc a pokud se nám podaří usnout, tak cesta i rychle uteče. Vlak je navíc rychlejší a bezpečnější než autobus. Má to jeden háček. A tím je nákup jízdenky. Abychom mohli jízdenky kupovat online, musíme podstoupit šílený proces registrace na stránkách Indických drah. Když už se to po několika hodinách souvislého vztekání podaří, zjišťujeme, že jízdenky jsou na několik týdnů dopředu vyprodané. Jako řešení se nabízí dojít se zeptat přímo na nádraží do kanceláře určené výhradně zahraničním turistům. Odtud světe div se odcházíme s jízdenkami. Teď už nám nic nebrání o dva dny později večer nasednout do vlaku a odjet směrem Madurai.

Přestože jsme tomu moc šancí nedávali, podařilo se nám usnout. Budí nás až ranní cvrkot, když se ostatní spolucestující začínají trousit po vlaku. Za chvíli už jsme v cíli. Z nádraží to není do centra města daleko. Odmítáme proto tisíc a jednu nabídku na svezení taxíkem, tuk tukem, rikšou… Nabídka ubytování je poměrně široká. Bez ohledu na úroveň vybavení a čistotu pokoje mají hotely téměř do jednoho totožné ceny. Stačí si tedy vybrat ten nejčistší pokoj a je vyhráno. Ze střechy hotelu máme perfektní výhled na dominantu celého města - Chrám bohyně Mínakší. Kolem historického hinduistického chrámu, který leží v geografickém středu města, se točí každodenní život místních obyvatel. Chrámový komplex patří mezi největší a nejdůležitější v zemi. To co pro sever Indie představuje Tádž Mahal, to pro jižní část země představuje právě Chrám bohyně Mínakší.

V úzkých uličkách centra Madurai je těsno. Mezi automobily se proplétají tuk tuky a mezi nimi skútry. Poslední mezírky vyplňují zástupy poutníků, turistů, obchodníků a všudepřítomných žebráků. Častokrát se do této chaotické změti připlete i nějaká ta kráva. Všichni, kdo mají klakson, nepřetržitě zběsile troubí. Máme dojem, že nám z toho praskne hlava. Tady ale berou troubení jako způsob komunikace. Každé zatroubení může znamenat cokoliv. Pozor jedu, předjíždím, brzdím, odbočuji, uhni a tak podobně. Stejně jako na Srí Lance se i zde jezdí především vlevo. Dopravní předpisy ale mají spíše doporučující charakter. Není divu, že statisticky každých 3 a ½ minuty vyhasne na indických silnicích jeden lidský život.

Raději se uklízíme do bezpečí Paláce Nájaka Tirumalaje, který je označován za jeden z divů jihu Indie. Palác vybudovaný jako rezidence pro krále zůstal do dnešní doby zachován pouze z jedné ¼. Ta slouží pro veřejnost jako muzeum. Každý den ve večerních hodinách v prostorách budovy probíhá představení “Světlo a zvuk”. Jenže na to se my už nepodíváme, protože nás opět čeká noční přesun vlakem.

Novější příspěvek Starší příspěvek