Váránasí, Indie

Váránasí je rušným městem, které žije, ačkoliv si do něj lidé přicházejí splnit své poslední přání - zemřít. Hinduistická tradice totiž říká, že ten, kdo zemře ve Váránasí, spasí svou duši a vysvobodí ji z věčného koloběhu znovuzrození. I my do Váránasí přijíždíme s pocitem, že sem přicházíme zemřít. Přinejmenším já. Má tělesná teplota dosahuje hodnot, které si člověk nechce naměřit ani doma, natož pak v Indii. Z Agry si přivážíme slušnou otravu jídlem. Poslední zbytky sil věnujeme hledání ubytování. Odmítáme pouze ty pokoje, kde viditelně padá plíseň ze stropu přímo do postele a i tak končíme v kobce bez oken. Alespoň ale bez plísně. Následuje samoléčba, která se skládá z neomezené konzumace paralenů, banánů, toastového chleba a coca coly. Žádnému indickému doktorovi Mengele se nehodlám svěřit do rukou. Po dvou dnech jsme z nejhoršího venku, tudíž můžeme vyrazit na prohlídku města.

Náš cíl je jasný. Směřujeme k duchovnímu srdci města, k řece Ganze. Úzké křivolaké uličky Starého Města Váránasí vytvářejí velkolepý labyrint nepřístupný rikšám a tuktukům, natož pak automobilům. Celé to tu pulzuje jak davy lidí proudí sem a tam. I my se necháváme vtáhnout do proudu a tečeme s ním až do chvíle, kdy nás vyplivne u řeky Gangy. Její břeh lemují široká kamenná schodiště vedoucí do řeky - takzvané gháty. Na protější břeh, který je podle prastaré pověsti prokletý, není přes opar vznášející se nad hladinou vidět. Nevěřícně pozorujeme muže i ženy, jak pijí vodu přímo z Gangy. Hinduisté věří, že voda řeky Gangy je léčivá a když se jí napijí před smrtí, očistí svou duši od všech hříchů. Co na tom, že do ní ústí všechny stoky ve městě, že v ní denně svá těla omyjí statisíce lidí, že na jejím dně leží až stovky mrtvol ve více či méně pokročilém stádiu rozkladu a že na jejích březích pradláci a pradleny každý den vyperou desetitisíce kusů prádla. Řeka Ganga je přece posvátná a poutníci vůči bakteriím imunní. Pokud bychom se z vod Gangy napili my, rozhodně bychom tím svou smrt jedině urychlili. To, co je v našich očích gigantická stoka, je pro Indy posvátnou vodou smývající všechny hříchy současného i minulých životů.

Řeka Ganga ve Váránasí ale neslouží jen jako obrovská veřejná koupelna, prádelna, zásobárna vody nebo dopravní tepna. Funguje také jako pohřebiště pod širým nebem. Hlavním kremačním místem, kde jsou spalována těla nebožtíků, je ghát Manikarnika. Posvátný oheň zde hoří již 3 tisíce let a za tu dobu prý ještě nikdy nevyhasl. Plameny pohřebních hranic ve Váránasí hoří dnem i nocí. Náklady na pohřební ceremoniál jsou na místní poměry neuvěřitelně drahé. Zpopelnění nebožtíka obvykle trvá přibližně 3 hodiny. Během této doby na hranici shoří přes 3 metráky dříví. Kdo si nemůže takové množství dřeva dovolit, uspořádá sbírku nebo nakoupí tolik dřeva, na kolik má. Výsledkem jsou pak nedohořelá těla vhozená do řeky. Naproti tomu těla těch nejmajetnějších hoří na hranicích ze vzácného santalového dřeva, jehož vůně má překrýt pach spáleného masa. Těla dětí do 12let, těhotných žen, nemocných leprou, uštknutých hadem a malomocných spalována nejsou. Ti byli dle hinduistické tradice spaseni již během svého pozemského života a jejich očista ohněm tak není potřeba. Dění na ghátu je neskutečně fascinující. Sledujeme hořící hranice a nasáváme atmosféru Váránasí hluboko do plic.

Starší příspěvek