Phnom Penh, Kambodža

Do Phnom Penhu přijíždíme po 6hodinové cestě autobusem. Jízda nám připomínala zájezd prostatiků. Zastávka snad všude, kde zastavit lze. Ubytovat se chceme na břehu jezera v oblasti, kde bydlel Bafalo před šesti lety, když byl v Kambodži poprvé. Jenže to by tady to jezero muselo pořád být. V roce 2007 totiž kambodžská vláda pronajala oblast developerům na dobu 99 let. Navzdory protestům řady nevládních organizací bylo jezero v roce 2010 zasypáno pískem, aby se zde mohlo postavit něco určitě hrozně užitečného. Takže obcházíme guesthousy na břehu bývalého jezera. Je jich tu mraky, takže brzy bereme pokoj za 8 USD/noc. Večer vyrážíme do města. Je zde velký výběr stravovacích zařízení - od restaurací až po pouliční stánkaře. Stejně tak je široký výběr v jídlech, která se tu nabízejí - pizzou počínaje, přes mořské potvory až po šneky. My si dáváme nudle a polévku. Pak ještě melounový shake. Je celkem brzy, tak se ještě jdeme podívat na večerní trh. A stejně rychle jak jsme přišli, také odcházíme. Stánek jeden jako druhý, dav lidí a hlasitá populární kambodžská hudba není nic, co bychom si nemohli nechat ujít. Hned za rohem najdeme restauraci, kde mají točené pivo do džbánku. Jdeme na něj.

Na neděli máme v plánu prohlídku Královského paláce. Předtím ale ještě zamíříme na Central market a k Monumentu nezávislosti. Ten byl vystavěn na památku zisku nezávislosti na Francii. Poté již naše kroky směřují k hlavnímu cíli dne. Kolem je spousta turistů, především z Číny. Platíme vstupné 6 USD/osoba. Součástí vstupného je povolení fotografovat. Ve štrůdlu dalších turistů tedy jdeme na prohlídku. Ačkoliv jsme si v průvodci přečetli, že některé budovy jsou turistům nepřístupné, brzy nás čeká nepříjemné zjištění. V průvodci by mělo být spíše napsáno, že téměř žádné budovy nejsou přístupné. Vstoupit je nám umožněno pouze do takzvané Stříbrné pagody se smaradovým Buddhou a oknem můžeme nahlédnout do Korunovační síně. Fotit interiér se samozřejmě nesmí. Navíc většina budov není dostupná ani zvenčí. Všude jsou umístěny cedule se zákazem vstupu. Prohlídkový okruh je tedy nakonec celkem malý. Kdybychom věděli, co nás čeká, asi bychom sem nešli. Trochu zklamaní se vracíme zpět na Central market, kde nás dopoledne zaujala zdejší nabídka jídel. U jednoho ze stánků si dáváme rybí kari a polévku. Na cestě ke guesthousu zastavujeme pro ovocné shakey. Já si chci dát z lichi, Bafalo z mrkve. Paní si to přebere po svém a dělá nám jeden dohromady. Taky se to nechá...

Poslední den v Phnom Penhu chceme navštívit dva památníky genocidy páchané Rudými Khmery. První v pořadí je muzeum Tuol Sleng. Za vlády režimu Rudých Khmérů (v letech 1975-1979) zde bývala přísně tajná věznice, známá pod názvem S-21. Odhaduje se, že věznicí prošlo 12.000 až 20.000 lidí - mužů, žen i dětí. Vězni zde byli brutálně mučeni při výsleších, jejichž cílem bylo získat přiznání obětí ke smyšleným obviněním. Obvykle to bylo obvinění ze spolupráce se zahraničními tajnými službami, jako jsou CIA a KGB. Na konci prohlídky je možné promluvit si se dvěma pány, kteří věznicí prošli a měli to štěstí, že přežili. Takové štěstí mnoho lidí nemělo. Celkem je potvrzeno pouze 12 osob, které věznicí prošly a přežily. Na ostatní čekala smrt. V počátečním období přímo zde ve vězení. Později, když se zvýšil počet zadržovaných osob, začaly být oběti určené k zabití hromadně převáženy do Choeung Ek a vražděny. Místo je známé jako Killing fields. A sem nyní míříme my. U vstupu dostáváme každý audioprůvodce. A jak slyšíme z našich sluchátek, naše prohlídka začíná tam, kde cesta jiných skončila. V areálu je několik objevených masových hrobů. Do dnešního dne, vždy když zaprší, vyplaví se ze země lidské ostatky některé z obětí. Nejtragičtějším místem je pak strom, o který Rudí Khmérové zabíjeli novorozence. Prohlídková trasa končí v pagodě, která byla postavena na památku obětem genocidy spáchané Rudými Khméry. Uvnitř pagody jsou v deseti patrech umístěny lidské ostatky, především lebky, které byly v masových hrobech nalezeny. U některých je popsán nástroj, jakým byla ta konkrétní osoba zabita. Po několika minutách beze slova pagodu opouštíme. V hlavě mi utkvělo jedno z hesel tehdejšího režimu - "Raději omylem zavraždit nevinného, než omylem nezabít nepřítele".

Novější příspěvek Starší příspěvek