Hpa-An, Myanmar

My máme v plánu zůstat zde dva dny. Bohužel po našem příjezdu intenzivně prší. Odpoledne už to vypadá lépe, a tak se vypravujeme na procházku do města. Podle mapy je kousek od centra jezero, míříme tedy k němu. Následující dvě až tři hodiny věnujeme prohlídce okolí, ale skutečně tu nic moc k vidění není. Rozhodujeme se tedy dělat to, co nás tu baví nejvíc - jít jíst. S již plnými břichy se vracíme do guesthousu a spřádáme plány na další den. Rozhodnutí padá na výlet do jeskyně Saddar.

Ráno nás čeká nelehký úkol - najít odvoz do Ein Du. Kupodivu se nám to daří celkem rychle, protože náhodou zastavujeme přímo u svozového pick-upu, který tam jede. A vyrážíme hned. Asi už čekali jen na nás. Z Ein Du je to k jeskyni 7 km. Chvilku nám to tedy trvá, než se tam dokrákáme, ale my teď nějak nemáme kam spěchat. Panuje tu docela čilý ruch a je pro nás trochu zklamáním, že jeskyně je osvícená. Jsou totiž dvě možnosti. Člověk si s sebou může přinést svůj zdroj světla (my máme čelovky) nebo věnovat mnichům dar 1.000,- Kyjátů a oni v jeskyni rozsvítí. Doufali jsme, že si budeme moci jeskyni projít za naprosté tmy. Jen s našimi čelovkami. Daří se nám alespoň vyrazit ve vhodnou chvíli, kdy kolem nás nikdo není. Pouze netopýři, několik stovek nebo možná tisíců netopýrů. Nejeví o nás ale žádný zájem a my o ně vlastně také ne. Na konci jeskyně je odměnou nádherný výhled na jezero. Scházíme se tu ještě s párem dvou Francouzů a pak překvapivě dalším párem Čechů - Michalem a Jančou. Nasedáme všichni do jedné rybářské loďky a po jezeře a kanálem mezi rýžovými poli jedeme zpět ke vchodu do jeskyně. Odtud nás znovu čeká pěší túra do Ein Du a pak pick-upem do Hpa-An. Zítra bychom odtud měli odjíždět.

Na poslední chvíli se ale rozhodujeme, že zde zůstaneme ještě o jeden den déle. Láká nás touha pokořit Mount Zwegabin - jednu z největších turistických atrakcí v okolí Hpa-An. Hora je 723 metrů vysoká a vedou na ní dvě cesty - východní a západní. Obě jsou ale po schodech. Průvodce Lonely Planet a cestopisy dalších turistů nás straší, že se jedná o cestu velmi náročnou. Říkáme si, že to zas tak hrozné být nemůže. Z počátku plní sil stoupáme, jeden schod po druhém. Postupně nám ale nohy slábnou a tep se zrychluje. Až večer zjišťujeme, že jsme si vybrali ze dvou možných tras tu náročnější. V jedenáct hodin má být na vrcholu krmení opic. To bohužel nestíháme. Po téměř dvou hodinách stoupání konečně spatřujeme cíl. Několik posledních schodů a už jsme u kláštera na vrcholu hory. Pohled shora na okolí je skutečně nádherný a za tu námahu opravdu stojí. Teď nás ale čeká ještě cesta dolu. Volíme stejnou trasu, po které jsme přišli. Nyní už to jde sice rychleji a snáz, ale i tak přicházíme dolu pořádně unavení. Po návratu do guesthousu proto odpočíváme a pak se vypravíme už jen na večeři do místní restaurace, kde nás čeká za neuvěřitelně málo peněz hrozně moc dobrého jídla.

Tak kam vyrazíme teď?

Novější příspěvek Starší příspěvek